"A kde jste to psal, já o ničem nevím?" Na tyto otázky odpovídám, že na webu sice většina informací zůstane, ale sociální sítě jsou jako noviny. O nich už Karel Čapek psal, že ty včerejší nikoho nezajímají. Zprávy přicházejí a odcházejí a může se stát, že zrovna tu, co vytvoří "AHA efekt" (to když se plácnete do čela a řeknete si: "No jasně!"), přehlédnete. Co s tím udělat?
"Moc se mi nedaří a tak potřebuji udělat propagaci. Sháním někoho, kdo by mi pomohl s reklamou na Facebooku." S podobnými poptávkami se jistě už každý z nás setkal. Reklama na sociálních sítích vypadá jako sázka na jistotu. Zvlášť když je cenově dostupná a spousta lidí má pocit, že ji zvládnou sami. Jaká je ale realita? Podle šetření "Češi a reklama 2019" považuje internet a sociální sítě za přesycené reklamou zhruba tolik lidí...
Byl jsem tehdy prodejcem začátečníkem. Měl jsem naplánovanou schůzku s nákupčí velkého podniku, o které se kolegové vyjadřovali buď nelichotivě, nebo s ustrašeným respektem. V každém případě mi bylo těžko u žaludku, když jsem se chodbou blížil k jejím dveřím. Nesměle jsem zaťukal. "No, co je zase?" ozvalo se naštvaně z kanceláře. Nahlédl jsem dovnitř a pípnul, že máme domluvenou schůzku.
Podle některých "zasvěcených" předpovědí by Facebook už neměl fungovat, nebo by se na něm měli pohybovat jen lidé nad padesát. Twitter už měl také skončit. Naštěstí jde jako vždy o prognózy lidí, kteří mají hroznou radost, když se něco nepovede. Konec světa by je naplnil absolutním štěstím. Snad jen v případě Google+, který v dubnu končí, došlo na jejich slova.
"U nás najdete jen prvotřídní obsluhu," píše se v jednom inzerátu z 18. století, ve kterém kupec propaguje svoji prodejnu. Jistě, dnes se reklama dělá trochu jinak, ale stejně: Všimli jste si, že by v současnosti někdo propagoval kvalitní obsloužení zákazníků? Mohli bychom si říct, že to je přece samozřejmost, kterou netřeba zdůrazňovat. Ale dobře víme, že to není pravda.
"Celý svůj život jsem byl bačkora. Kam až má paměť sahá, stával jsem se snadnou kořistí všelijakých podomních obchodníků, lidí vybírajících příspěvky a spousty dalších specialistů. Čím dál častěji mě znepokojovalo, že jsem se ocital v zajetí předplatného na nechtěné časopisy nebo byl zavalen vstupenkami na plesy zaměstnanců zdravotnických zařízení.
Japonská koncepce IKIGAI říká, že pro životní spokojenost je třeba dělat to, co vás baví, v čem jste dobří, co svět potřebuje a co vás uživí. Jenže se třeba potýkáte s následujícím problémem: Vymysleli jste něco nového, přínosného, co udělá svět lepším a postrčí ho kousek dál. A co vám také má vydělat peníze. Jenže zákazníci vaše nadšení nesdílí. Můžete jim přínosy vysvětlovat, jak chcete, stejně nakonec pokrčí rameny a řeknou, že nic nepotřebují.
Kdysi jsem v jednom městečku čekal půl hodiny ve frontě před poštovní přepážkou, abych se nakonec dozvěděl, že jsem se měl postavit k vedlejšímu okénku. "Vždyť to tu nikde není napsané," bránil jsem se. "Tady to přece všichni vědí," odbyla moji námitku úřednice. V prodejnách také často vidím, že nakupující váhají, do které fronty se postavit, koho se zeptat, kde najít požadované zboží.
"Nechcete naši věrnostní kartičku?" zeptala se mě prodavačka. A vytáhla zpod pultu kousek tvrdého papíru. "Při každém nákupu vám dám razítko a po desátém razítku dostanete slevu." Shodou okolností jsem si ten den přečetl ve zprávách, že Lidl testuje zcela nový věrnostní systém, založený na využití chytrých telefonů, který bude každému zákazníkovi nabízet jeho osobní výhody.
