"Prosím vás, co nám to tady vykládáte? Vždyť ta věc za nic nestojí!" S podobnými komentáři se na sociálních sítích setkáváme každý den. Od Bitcoinů přes auta a zájezdy až po rohlíky. Svět je plný brouků Pytlíků, kteří všechno vědí, všechno znají a všude byli. Jistě, můžete mít na mnoho věcí kritický názor. Ale nechte si ho raději pro sebe. Je k tomu jeden dobrý důvod.
Majitel proslulé pražské kavárny Café Louvre Sylvio Spohr předpokládá, že po opětovném otevření nastane takový scénář: Přijdou ti, kterým se po kavárně stýskalo. Ale euforie brzy pomine a tržby se ustálí na nějakých 20 % dřívějších příjmů. Podobnou situaci mohou očekávat i další restaurace, včetně těch, které provozovaly okénko. Řešení, jak tomu zabránit, ale existuje.
"Marně celý den čekal na zákazníky," psalo se v jedné reportáži ze znovuotevřené prodejny. Většina podnikatelů se upínala k naději, že jakmile otevřou, bude to jako dřív. Už zjistili, že není. Další to poznání ještě čeká. Není problém otočit klíčem. Problémem je to, co podnikatelé ještě nedávno příliš neřešili. Mít v prodejně či restauraci zákazníky. Nejlépe plno zákazníků.
Karanténní opatření nahrála e-shopům. Provozovatelé kamenných prodejen doufají, že jak otevřou, zákazníci se k nim z internetu vrátí. To ale není tak jisté. Zvyknout si na pohodlí je snadné. Projeví se to i při pořizování potravin, kdy si zatím mnoho lidí neumělo představit, že budou takto nakupovat. Teď už to zvládli. Otázka zní, proč by se tedy měli vracet do prodejen.
"Pokud ti někdo nabízí nějakou výhodu, ber ji," říká otec hrdiny filmu Dálnice 60. Popravdě řečeno, dlouhou dobu jsem považoval věrnostní karty za zbytečnost. Tesco Clubcard jsem si pořídil jen proto, abych dokázal, že to nefunguje. Ale když mi přišly první kupóny za nasbírané body, zapůsobilo to na mě. Ukázalo se, že nakupovat s kartou nebo bez ní je stejné, ale to první vyjde lépe.
Dinosauři padali jako mouchy, jestli tenkrát nějaké byly. Ale z trávy a nor, kde se schovávali z obavy, že je ti velcí zašlápnou, se vynořili malí tvorové. Savci. A i když se ještě nedávno zdálo, že nemají v té silné konkurenci šanci, najednou bylo všechno jinak. Právě díky tomu, že byli malí, ji získali. A v nadcházející krizi to může platit i o menších podnikatelích.
"Sejde z očí, sejde z mysli," říká české přísloví. V době, kdy vzniklo, mohlo takové zapomínání trvat měsíce či roky. Ne však dnes, kdy jsme zavaleni informacemi všeho druhu a naše pozornost těká od jednoho podnětu ke druhému. I když jste se tedy možná se zákazníkem před chvílí potkali, na jeho mysl už útočí reklama konkurence. Je potřeba se v paměti udržet.
Bylo to tuším v roce 2009, kdy mi marketingový šéf jednoho řetězce řekl: "Zákazníci netouží po nějakých vztazích. Chtějí nakoupit a jít." Jakmile ale udeřila krize, bylo rázem všechno jinak. Nejen řetězce si uvědomily, že v době, kdy lidé šetří a omezují nákupy, má věrný zákazník cenu zlata a osobní kontakt s ním ho nejlépe dokáže přesvědčit, aby příště přišel zase.
Mezi suvenýry, které mám na očích na pracovním stole, patří i kovová lžička. Jednu sobotu jsem ji bez velké námahy pořádně zkroutil. Pár hodin předtím, než jsem vydal na cestu po žhavých uhlících. Tehdy jsem si nejen posunul představu o svých možnostech, ale také pochopil, že v životě se nedá všechno prosazovat jen silou vůle. Někdy je lepší volnoběh.
Několikrát ročně nasajeme zamyšleně vzduch a začneme se zajímat, jestli rostou. Řeč je samozřejmě o houbách. Dokonce se říká, že Slované mají citlivost na jejich vůni v genech. Ať je to jak chce, pro mnohé z nás je představa hříbku vykukujícího z mechu neodolatelná. Ale všimli jste si někdy, že houbařské výpravy tak trochu připomínají nákup v samoobsluze?
