"Prosím vás, co nám to tady vykládáte? Vždyť ta věc za nic nestojí!" S podobnými komentáři se na sociálních sítích setkáváme každý den. Od Bitcoinů přes auta a zájezdy až po rohlíky. Svět je plný brouků Pytlíků, kteří všechno vědí, všechno znají a všude byli. Jistě, můžete mít na mnoho věcí kritický názor. Ale nechte si ho raději pro sebe. Je k tomu jeden dobrý důvod.
Nástěnku vizí jsem měl asi dvakrát. Protože můj stůl stojí proti oknu, musel jsem ji pověsit na bok. Tam jsem ji viděl asi tak dvakrát za dobu její existence. A stejně jsem nevěděl, co s ní. Mám jezdit očima od obrázku k obrázku a říkat si "Jejda, ty hodinky bych tedy fakt chtěl. I auto."? Nebo upřeně zírat na nástěnku jako na jeden obraz? Naštěstí existuje lepší řešení.
4. 3. 2020 - Proč pořád dělat to, co vás nebaví?
Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Na počátku 15. století byla Čína námořní i technologickou velmocí. Součástí loďstva, které se vydávalo do celého okolního světa, bylo 62 devítistěžňových "lodí pokladů", největších, jaké kdy byly ze dřeva postaveny. Číňané, na rozdíl od západních kolonialistů, chtěli po navštívených zemích jen dvě věci: Aby formálně uznaly jejich nadřazenost a aby s nimi obchodovaly.
Někdy před třemi roky jsem si založil deník. Přiznám se, že občas mě nadšení rychle opustí a tohle byl přesně ten případ. Zaplnil jsem pár stránek, pak jsem sešit někam založil a zapomněl na něj. Oprášil jsem ho až vloni a od té doby už mám hromadu popsaných bloků. Proč? Co se stalo, co se změnilo v mém přístupu? Začal jsem ho psát jako myšlenkový záznam.
Nebudu nikoho otravovat" nebo "Na to nemám žaludek" - podobná vyjádření najdete v diskusích na internetu každou chvíli. Jako by prodej byl od samých základů něčím špatným, neetickým a otravným. Zajímavé je, že tito kritici nemají výhrady třeba vůči e-shopům. Nebo supermarketům. Vypadá to, že nejde ani tak o podstatu prodeje, ale o jeho osobní realizaci.
Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
Kdybych se k této knize dostal dříve, ušetřil bych si spoustu času a přemýšlení. Ale nikdy není pozdě. Pokud jen závistivě pokukujete po lidech, kteří srší nadšením, a přemýšlíte, kde se to v nich bere, nebo marně přemítáte, kam se ztratilo to vaše původní nadšení a věci tak nějak nejdou, jak by měly jít, sáhněte po ní a přečtěte si ji raději hned dvakrát nebo třikrát.
Setkávám se s řadou podnikatelů a debatuji s nimi i na sociálních sítích. A vypozoroval jsem, že se často řadí do dvou skupin, dalo by se dokonce říct, že krajností. Jedni jsou srdcaři, přistupující ke svému byznysu často až s naivní vírou, že všechno dobré se nakonec prosadí, druzí staří praktici, kteří zaujímají postoj pragmatický, ale spíš cynický. Ale jedno mají společné.
