"Poslední dobou si hosté stěžují, že je z našeho jídla bolí žaludek. Vydezinfikovali jsme celou kuchyni, prověřujeme suroviny, všechno máme pod kontrolou… a nic. Pokračuje to dál. Jako kdyby nás někdo proklel."
"Kdy to začalo?" zeptal jsem se.
"Je to asi půl roku."
"A jak dlouho tu máte to řvoucí rádio?"
"To už je tady dlouho… Ale je pravda, že jak přišel Marek, ten číšník, co nás obsluhoval, tak to pouští víc nahlas. Občas mu říkám, aby ho ztišil, ale za pět minut už je to zase stejné."

"Žádná kletba," řekl jsem. "Může za to Marek."
"Myslíte, že jako nedodržuje hygienu? Nebo co?"
"Kdepak hygiena," mávl jsem rukou. "Pouští nahlas rádio."
Majitel restaurace vykulil oči.

"Je to jednoduché," vysvětloval jsem. "Pro naše instinkty znamená hluk nebezpečí. Tělo se připraví, aby mohlo reagovat. Do krve pumpuje adrenalin. A trávení se naopak zastaví. Takže když se ohlušený zákazník vypotácí z vaší restaurace, leží mu oběd v žaludku jako kámen."