Skočil oběd, číšník přinesl účet a obdaroval hosty čokoládovým bonbónem. Mohl se těšit, že taková malá pozornost zvýší jeho zpropitné o 3,3 %. Kdyby jim dal dva bonbóny, dostal by navíc 14 procent. Ale on udělal pár kroků, pak se zamyslel, vrátil se ke stolu a dal každému ještě jeden bonbón. Zajistil si tak zpropitné vyšší o 23 %. Tento postup můžete použít také vy, i bez cukrovinek.
Během jarních měsíců si obchod prošel velkou zkouškou. Z prodavaček a prodavačů se stali hrdinové první linie a úcta k jejich povolání stoupla. Do popředí ještě více vystoupila důležitost obchodů v docházkové vzdálenosti, spolupráce s lokálními dodavateli či součinnosti s obcemi. To je pro tradiční obchodníky velmi důležité, protože jim to dává do rukou konkurenční nástroj.
Když teď jedu kolem nějaké restaurace nebo motorestu, všímám si, jestli jsou otevřené. A říkám si, jak to asi vidí zákazník. Protože ve většině případů musím říct, že nevím. Čekal bych, že podnikatelé vyvěsí velké transparenty s nápisem "Už zase fungujeme, pojďte se naobědvat" nebo tak něco. Přece jen zákazníků ubylo. Ale kde nic, tu nic. Jako by se karanténa nekonala.
Nedávno mě zaujal dotaz na Facebooku. Pán, který už překročil třicítku, se zcela vážně dožadoval rady, v čem podnikat, kde potkat příležitost a jak sehnat společníky či obchodní partnery. Ale hned dodával, že se mu nelíbí to a ono… Snad vám to přijde spíš jako kuriozita, ale svět je plný podobných lidí, a to nejen mezi těmi, kteří se po podnikání teprve rozhlížejí.
"Společnost nebyla v dobré kondici, neměli jsme rezervu a bohužel i dluhy, jež jsme nabrali dříve, nás stále doháněly, a tak společnost fungovala v podstatě z ruky do huby," napsal manažer jedné firmy v informaci o ukončení činnosti. Jak vzácná upřímnost v té záplavě obviňování, kdo všechno jiný za to může, že se máme špatně. A k tomu ještě další cenná poučení, jak uvidíte.
Doslechl jsem se, že mu vyhořela dílna. Tak jsem se zastavil, jestli něco nepotřebuje. "Leda že by ses za tu dobu, co jsme se neviděli, vyučil zedníkem," odpověděl mi, když jsme se setkali na spáleništi. Samozřejmě to byla nenápadná výčitka, že jsem pořád nemohl najít čas, abychom si popovídali o marketingu. "Ale možná je na to vhodná doba právě teď," řekl jsem mu.
Nástěnku vizí jsem měl asi dvakrát. Protože můj stůl stojí proti oknu, musel jsem ji pověsit na bok. Tam jsem ji viděl asi tak dvakrát za dobu její existence. A stejně jsem nevěděl, co s ní. Mám jezdit očima od obrázku k obrázku a říkat si "Jejda, ty hodinky bych tedy fakt chtěl. I auto."? Nebo upřeně zírat na nástěnku jako na jeden obraz? Naštěstí existuje lepší řešení.
Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Někdy před třemi roky jsem si založil deník. Přiznám se, že občas mě nadšení rychle opustí a tohle byl přesně ten případ. Zaplnil jsem pár stránek, pak jsem sešit někam založil a zapomněl na něj. Oprášil jsem ho až vloni a od té doby už mám hromadu popsaných bloků. Proč? Co se stalo, co se změnilo v mém přístupu? Začal jsem ho psát jako myšlenkový záznam.
Strýc měl hejno slepic. Jedna z nich se zatoulala na silnici a srazilo ji auto. Přežila, ale nemohla chodit. Manželce jí bylo líto, a tak ji ubytovala u nás v garáži a starala se o ni. Dnes už slepice chodí. Sice pořád kulhá jak válečný veterán, ale zato nám každý den snese vajíčko. Už je pomalu nemáme ani kam dávat. Ale to není celý příběh. To nejdůležitější teprve přijde.
