"Prosím vás, co nám to tady vykládáte? Vždyť ta věc za nic nestojí!" S podobnými komentáři se na sociálních sítích setkáváme každý den. Od Bitcoinů přes auta a zájezdy až po rohlíky. Svět je plný brouků Pytlíků, kteří všechno vědí, všechno znají a všude byli. Jistě, můžete mít na mnoho věcí kritický názor. Ale nechte si ho raději pro sebe. Je k tomu jeden dobrý důvod.
Nedávno jsem si přečetl rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem. Zaujaly mě v něm dvě myšlenky. Jednak říká, že "lidi, kteří teď s bláhovou nadějí otevřou, zjistí, že ten kšeft je úplně v pytli". A také, že celé Česko pojede jedno velké Ano, šéfe!. Netýká se to samozřejmě jen restaurací. Většina podnikatelů zjistí, že nic není jako dřív. A bude chtít vědět, co proboha s tím.
Tak mě vzedmuté vlny všeobecného zájmu o online vyhodily na břeh Instagramu, kam jsem se zatím bránil vstoupit. Ale došlo mi, že tak mohu o sobě obrazem říct něco trochu jiného než na ostatních sítích. Poodhalit roušku, jak vznikají moje knihy a programy a ukázat zákulisí. Takže pokud to chcete všechno vědět a hlavně vidět, přijďte a sledujte mě na Instagramu.
"Sejde z očí, sejde z mysli," říká české přísloví. V době, kdy vzniklo, mohlo takové zapomínání trvat měsíce či roky. Ne však dnes, kdy jsme zavaleni informacemi všeho druhu a naše pozornost těká od jednoho podnětu ke druhému. I když jste se tedy možná se zákazníkem před chvílí potkali, na jeho mysl už útočí reklama konkurence. Je potřeba se v paměti udržet.
"Paní vedle u stolu se přidala na naši stranu a slečně "Elišce" vysvětlila, že opravdu smrdí. Takže vřele doporučuji si v OV raději zajít do ZOO, budete mít určitě krásnější zážitek a kulinářský určitě bude také lepší." Co to proboha je? Recenze nespokojeného zákazníka restaurace, zveřejněná na Google. A pěkná ukázka, jak to dopadá, když nemáte online informace o vás pod kontrolou.
Jsem na Facebooku od roku 2010, na dalších o něco méně. A tak jsem si myslel, že o sítích něco vím. Přesně do chvíle, než jsem si přečetl tuto knihu. Vlastně jsem se do ní nejdříve zaposlouchal a asi v polovině mě už natolik zaujala, že jsem druhý den sedl do auta a ujel skoro 30 kilometrů, abych ji koupil i v tištěné podobě. Můžu si tak v ní podtrhávat. A doporučuji to i vám.
Před pár roky jsem byl v supermarketu svědkem bouřlivé reakce jednoho ze zákazníků. Rozčilený muž pobíhal s konzervou v ruce mezi regály a křičel, že ho nezajímá, jakou cenu mají na pokladně, pro něho že je důležité, co vidí na regálu. "Máte v tom bordel a nejste schopní se ani omluvit," řval. Viditelně se mu takový rozruch zamlouval a užíval si ho.
Ještě v polovině minulého desetiletí obsahovaly novoroční firemní newslettery i weby sáhodlouhé projevy generálních ředitelů. Čtenáře zaujaly asi tak, jako kdysi referáty ze zasedání státostrany v Rudém právu. V tomto ohledu už jsme se přece jen posunuli o kousek dál, ale i tak se pořád píší texty, které nikoho nezajímají. Mají totiž jednu zcela zásadní chybu.
"Vyhledavače prý mají nejraději čerstvý obsah. Ale kde ho pořád brát?" stěžuje si podnikatelka. Je to bohužel tak. Obsah kraluje, ale je také nenažraným Otesánkem, dožadujícím se přísunu dalších a dalších témat. A řada lidí, kteří se s nadšením pustili do blogu nebo oživování facebookových stránek příběhy, zanedlouho zjistila, že jim došla inspirace. Co se s tím dá dělat?
"Dostávám většinou poptávky e-mailem," svěřuje se podnikatel. "Jenže když chci doplňující informace, už se neozvou. Nebo jim pošlu cenu a je ticho. Jen asi 10 % skončí objednávkou." Možná ten samý problém řešíte také a říkáte si, jací jsou ti zákazníci neslušní lidé. Vždyť by alespoň mohli napsat, že si vybrali někoho jiného. Ve skutečnosti je chyba na vaší straně.
