Když byl Steve Jobs přinucen opustit Apple, založil počítačovou společnost NeXT. Jednou z jeho prvních starostí bylo logo. Oslovil Paula Randa a požádal ho o několik návrhů, ze kterých by si vybral. Ten mu odpověděl: "Nedělám návrhy. Připravím vám logo podle vašich potřeb, a vy mi zaplatíte 100.000 dolarů. Jestli chcete více možností, jděte za někým jiným."
O Francouzích je známo, že se neradi učí cizí jazyky. Jejich řeč je přece skvělá a dokáže vyjádřit i jemné detaily, zvlášť pokud jde o jídlo. Jenže v cizině mají problém, nikdo jim nerozumí. Co to má společného s marketingem? Tam se také často snažíme mluvit na své zákazníky jazykem, který je jim cizí. Samozřejmě s tím, výsledkem, že pokrčí rameny a jdou jinam.
Když se Steve Jobs v roce 1996 vrátil do krachující společnosti Apple, zhrozil se nepřehledné hromady modelů a modifikací, které nabízela. Na první pohled to vypadalo logicky, když vázne prodej, je potřeba vyjít zákazníkům vstříc a snažit se jich oslovit co nejvíce. Jenže taková politika způsobí, že nevnímáte výši nákladů, které na bezbřehou rozmanitost musíte vynaložit.
Před lety zde býval vyhlášený rybí bufet. Pak ustoupil nezajímavému restauračnímu řetězci a zájemce o lahůdky vybočující z průměru si musel nechat zajít chuť. Když se pak jen o ulici dál objevilo "Rybí bistro", spěchal jsem ho navštívit. V duchu jsem si maloval všechny rajské zážitky, které mě čekají, na něž jsem byl zvyklý a které jsem tu dlouhou dobu postrádal.
V prodejně nábytku bylo šero a prázdno. Tedy až na Lukáše Břízu, majitele tohoto podniku, a mě. Lukáš se mi už hodnou chvíli svěřoval se svým zklamáním. "Myslel jsem, že když je prodejna na dobrém místě, kudy chodí spousta lidí, že to bude mnohem lepší. A tak jsem souhlasil i s vysokým nájmem. Ale sám vidíš, jak to je." Rozhlédl jsem se kolem. "Máš tady tmu," konstatoval jsem.
V dětství jsme občas na půdě potkávali kočky, které se tvářily soustředěně a dávaly nám najevo, že máme dělat rámus potichu. "Nerušte je, číhají na myš," napomínali nás rodiče. Zřejmě v tom byly úspěšné, protože každou chvíli přinesly ukázat nějakého uloveného hlodavce. Dařilo se jim proto, že využili to, co nejlépe uměly. Nebyly dost rychlé, aby myši pronásledovaly. Nemohly za nimi do děr. A tak se obrnily trpělivostí a tiše čekaly.
"Já si na příští rok nic neplánuji," řekli mi jeden podnikatel začátkem prosince. "Vždyť nevíme, co bude za čtrnáct dní, natož třeba za rok." Je pravda, že v dnešní době, kterou někteří nazývají turbulentní, se všechno mění rychleji a výkyvy nahoru i dolů jsou také rychlejší než dříve. Ale zaujala mě slova, která podnikatel pronesl nakonec: "I tak jsem pořád stresovaný, že něco nejde tak, jak bych si to představoval."
Když Jobs s Wozniakem předváděli svůj první počítač na jedné akci, zaujalo to majitele místního obchodu s elektronikou. Dal jim vizitku a řekl: "Zůstaneme ve spojení". Druhý den Steve Jobs nakráčel do prodejny a oznámil: "Zůstávám ve spojení". A neodešel, dokud nedostal objednávku na sto kusů základní desky. Tím začala historie společnosti Apple, která udělala ze svých zakladatelů boháče a významně změnila náš svět.
"Já jsem tu pro všechny," řekl mi majitel prodejny s potravinami. "Nikomu nedávám přednost." A když jsem se zeptal, proč má tolik laciného zboží a akcí, odpověděl, že lidé nemají peníze. A to v době, kdy jsme se už vzpamatovali z krize a zákazníkům se obnovila chuť nakupovat a utrácet. Přesto v nich viděl chudáky, kteří musí ušetřit na rohlíku. Není divu, že potom skoro nic nevydělával, škudlil na platech prodavaček a vybavení prodejny.
Jedním z trendů, které můžeme v oblasti tradičního obchodu vidět, je přebírání malých prodejen Vietnamci. Tam, kde se český podnikatel neuživí, tito obchodníci přežijí. Nechme teď stranou otázku, jestli to není zapříčiněné tím, že i v době EET dokáží ulít tržby, ale podívejme se na jiné faktory. Třeba ten, že Vietnamci mají otevřeno déle než tradiční obchodníci a na chodu prodejny se podílí celá rodina. Mají však i slabiny.
