Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
Setkávám se s řadou podnikatelů a debatuji s nimi i na sociálních sítích. A vypozoroval jsem, že se často řadí do dvou skupin, dalo by se dokonce říct, že krajností. Jedni jsou srdcaři, přistupující ke svému byznysu často až s naivní vírou, že všechno dobré se nakonec prosadí, druzí staří praktici, kteří zaujímají postoj pragmatický, ale spíš cynický. Ale jedno mají společné.
Jednou vzal bohatý otec z města svého syna na venkov, aby mu ukázal, že ne všichni jsou na tom tak dobře jako oni. Pár dní žili na malém hospodářství s chudou rodinou. Když se vraceli, zeptal se ho, jak se mu výlet líbil. "Moc," odpověděl syn. "Myslel jsem si, že jsme bohatí, ale oni jsou na tom lépe." Otec se tomu velmi podivil, protože očekával úplně jinou odpověď.
Strýc měl hejno slepic. Jedna z nich se zatoulala na silnici a srazilo ji auto. Přežila, ale nemohla chodit. Manželce jí bylo líto, a tak ji ubytovala u nás v garáži a starala se o ni. Dnes už slepice chodí. Sice pořád kulhá jak válečný veterán, ale zato nám každý den snese vajíčko. Už je pomalu nemáme ani kam dávat. Ale to není celý příběh. To nejdůležitější teprve přijde.
Toho dne se probudil dříve. Bezmyšlenkovitě zíral na strop a pak ho napadlo, že by potřeboval vymalovat. Možná po výplatě. Nebo také ne, protože děti půjdou do školy a bude to stát spoustu peněz. Půjdou do školy po prázdninách, které strávily v paneláku. Jiní teď ještě vyspávají v bungalovu za šumění palem… "Já už takový život žít nechci!" řekl si a vstal.
