Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Někdy před třemi roky jsem si založil deník. Přiznám se, že občas mě nadšení rychle opustí a tohle byl přesně ten případ. Zaplnil jsem pár stránek, pak jsem sešit někam založil a zapomněl na něj. Oprášil jsem ho až vloni a od té doby už mám hromadu popsaných bloků. Proč? Co se stalo, co se změnilo v mém přístupu? Začal jsem ho psát jako myšlenkový záznam.
Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
Setkávám se s řadou podnikatelů a debatuji s nimi i na sociálních sítích. A vypozoroval jsem, že se často řadí do dvou skupin, dalo by se dokonce říct, že krajností. Jedni jsou srdcaři, přistupující ke svému byznysu často až s naivní vírou, že všechno dobré se nakonec prosadí, druzí staří praktici, kteří zaujímají postoj pragmatický, ale spíš cynický. Ale jedno mají společné.
Jednou vzal bohatý otec z města svého syna na venkov, aby mu ukázal, že ne všichni jsou na tom tak dobře jako oni. Pár dní žili na malém hospodářství s chudou rodinou. Když se vraceli, zeptal se ho, jak se mu výlet líbil. "Moc," odpověděl syn. "Myslel jsem si, že jsme bohatí, ale oni jsou na tom lépe." Otec se tomu velmi podivil, protože očekával úplně jinou odpověď.
