Úspěšní plánují, neúspěšní čekají, co přijde
"Já si na příští rok nic neplánuji," řekli mi jeden podnikatel začátkem prosince. "Vždyť nevíme, co bude za čtrnáct dní, natož třeba za rok." Je pravda, že v dnešní době, kterou někteří nazývají turbulentní, se všechno mění rychleji a výkyvy nahoru i dolů jsou také rychlejší než dříve. Ale zaujala mě slova, která podnikatel pronesl nakonec: "I tak jsem pořád stresovaný, že něco nejde tak, jak bych si to představoval." Proč vlastně neustále žijeme ve stresu, často i se strachem, s obavami, co bude? A netýká se to samozřejmě jen podnikání, jde o náš život.
Když Jobs s Wozniakem předváděli svůj první počítač na jedné akci, zaujalo to majitele místního obchodu s elektronikou. Dal jim vizitku a řekl: "Zůstaneme ve spojení". Druhý den Steve Jobs nakráčel do prodejny a oznámil: "Zůstávám ve spojení". A neodešel, dokud nedostal objednávku na sto kusů základní desky. Tím začala historie společnosti Apple, která udělala ze svých zakladatelů boháče a významně změnila náš svět. Podobně jednali a jednají i další úspěšní lidé. K jejich důležitým vlastnostem totiž patří, že když něco chtějí, chtějí to hned. 
Na střední škole jsme v posledním týdnu vždycky předávali učebnice mladšímu ročníku. Ty moje si někteří zamlouvali už dopředu, nebo se o ně i strhla rvačka. Proč? Měl jsem ve zvyku si je ilustrovat. Z pohledu učitelů jsem knížky ničil, ale ony tím u uživatelů naopak nabývaly na hodnotě. Bylo to v době, kdy jsme každou chvíli slýchali: "Nečmárej si a dávej pozor". Pak přišel věk počítačů a tužky či pastelky se staly něčím na způsob přeslice či křesadla. Dokonce i na myšlenkové mapy, které si o čmárání přímo říkají, máme programy. Ale jak se zdá, časy se mění. 
O sebevědomí byly napsány tisíce knížek a potištěny tuny papíru. Přesto jde pořád o vzácný jev a můžeme říci, že většina lidí má se sebeprosazením problém. Obvykle ne v běžném životě, ale co v práci nebo podnikání? Asi nejste zrovna introvert, který mluví tichým hlasem a ve frontě na poště se nechá předbíhat. Ale když dojde na výzvy, a hlavně jejich velikost, obvyklá odpověď zní: "Já na to nemám." Abychom si rozuměli, nemusí jít o miliardový byznys, ale třeba o povýšení spojené s vyšší odpovědností, nebo o zdvojnásobení obratu v podnikání. 
Když vidíme, že někteří podnikatelé jsou malí a jejich aktivity skrovné, zatímco jiní mají velký byznys, v němž se točí miliardy, asi nás napadne, že je to dané podmínkami, oborem, štěstím. Představa, že za to může myšlení, vypadá jako přitažená za vlasy. Jenže když se na to podíváme blíž, zjistíme, že tyto dvě skupiny se skutečně liší způsobem, jak k podnikání přistupují, tedy jak myslí. Že malí, pokud je nepronásleduje smůla nebo právě nezačali, být velkými nechtějí. Můžeme si to ukázat na příkladu pekaře, který peče úžasný žitný chléb. Ale jen v malém.