Nejsem si jistý, jestli ten biblický příběh o hřivnách všichni znají, takže ho raději ve stručnosti převyprávím. Pán odjížděl na dlouhou cestu, a protože si nemohl majetek vzít s sebou, svěřil ho svým služebníkům. Jednomu dal do opatrování pět hřiven stříbra, druhému dvě a třetímu jednu. Dva služebníci se s nimi ihned dali do podnikání, třetí, ten s jednou hřivnou, ji zakopal.
Nástěnku vizí jsem měl asi dvakrát. Protože můj stůl stojí proti oknu, musel jsem ji pověsit na bok. Tam jsem ji viděl asi tak dvakrát za dobu její existence. A stejně jsem nevěděl, co s ní. Mám jezdit očima od obrázku k obrázku a říkat si "Jejda, ty hodinky bych tedy fakt chtěl. I auto."? Nebo upřeně zírat na nástěnku jako na jeden obraz? Naštěstí existuje lepší řešení.
Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Někdy před třemi roky jsem si založil deník. Přiznám se, že občas mě nadšení rychle opustí a tohle byl přesně ten případ. Zaplnil jsem pár stránek, pak jsem sešit někam založil a zapomněl na něj. Oprášil jsem ho až vloni a od té doby už mám hromadu popsaných bloků. Proč? Co se stalo, co se změnilo v mém přístupu? Začal jsem ho psát jako myšlenkový záznam.
Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
